Mravencovití tvoří významnou nadčeleď blanokřídlého hmyzu v podřádu žahadlovitých. Svým specifickým způsobem sociálního života jsou nejpozoruhodnější skupinou hmyzu v lese. S výjimkou nejpustších míst Země není na souších místa, které by neobývali mravenci. A nejen to, od pouští k vysokohorským polohám hrají mravenci ve většině zemských ekosystémů dominantní roli. V absolutních číslech jsou mravenci vůbec nejhojnějším hmyzem na Zemi. Za toto prvenství vděčí především sociálnímu způsobu života. Ten jim umožnil nejen se pasivně přizpůsobovat prostředí, ale též aktivně přeměňovat okolní svět dle jejich potřeb. Je to hmyz velmi přizpůsobivý, vykazující prvky vzájemného působení mezi genotypem a prostředím. Většina druhů mravenců je všežravá a loupeživá. Jejich kořistění pokračuje i po dosažení alimentárních požadavků společenství. Právě toto zásobovací chování umožňuje dosáhnout vysoké koncentrace jedinců, schopných využít všechny dostupné zdroje potravy. Z hlediska reprodukce a šíření mravenců mají základní význam jejich vysoce plodné, dlouhověké a jen po velmi krátkou dobu okřídlené samičky, které umožňují až explozivní růst populace. Vrcholem jsou polygynní druhy, které zabraňují lokálnímu přemnožení mravenců zakládáním odštěpných hnízd a obsazováním nových území. Tím se růst populace stává neomezeným. Rozptylová kapacita mravenců je tedy potencionálně obrovská především u druhů s vhodnými samičkami (např. lesní mravenci). Při šíření těchto druhů do nových oblastí nedochází většinou k jejich kontinuální kolonizaci pouze proto, že se na území vyskytuje jiný konkurence schopný druh. Jejich vzájemné vztahy jsou většinou teritoriální. Oblasti kořistění se nepřekrývají a tím je zajištěna téměř dokonalá saturace všech těmito druhy obsazených biotopů.
K širokému rozšíření mravenců přispívá též stavba jejich těla - v žahadlo přeměněné kladélko, mohutná široká kusadla, umožňující nejen snadné uchopení, ale i rozmělnění potravy a jejich užití jako pracovního nástroje při stavbě i obraně, lomená tykadla jako výborný orgán čichu, hmatu i pro taktilní signalizaci v tykadlové řeči, oči umožňující dokonalý 360o rozhled, velmi pohyblivé připojení hlavy k hrudi, důležité při útoku, obraně i při stavební činnosti, velmi pohyblivý zadeček a běhavé nohy. Žahadlo lesním mravencům zakrnělo, ale jedová žláza zbytněla a umožňuje nahromadění jedu. V případě obrany či útoku jsou tito mravenci schopni vystříknout sekret až do vzdálenosti 20 cm. Vajíčka mravenců jsou bělavá až žlutavá, mají elipsoidní tvar a na povrchu jsou lepkavá. Podle podmínek se z nich líhnou larvy za jeden až pět týdnů. Larvy procházejí pěti růstovými fázemi, jsou slepé, bělavé, málo pohyblivé a v mladších stadiích porostlé hustými chloupky, jež zabraňují přímému kontaktu těla s podkladem či s jinými larvami. Tělo larvy je válcovité, k hlavě prudce zúžené. Oči a tykadla nejsou rozlišeny, zato kusadla jsou dobře vyvinuta. Kukly mravenců jsou u různých druhů holé nebo kryté hedvábitým, podlouhle vejčitým bělavým kokonem. Kokonům se mnohdy nesprávně říká "mravenčí vajíčka". Tvorba kokonů je do jisté míry závislá na klimatických podmínkách, neboť při déletrvajícím deštivém počasí a při nedostatku kvalitní potravy snovací žlázy larev zakrňují. Proto se někdy v hnízdech některých lesních mravenců nalézají kukly holé, bez kokonů. Po ukončení kukelního stadia není mravenec schopen se sám vylíhnout. Podaří se mu to až po zásahu starších dělnic, které kusadly kokon roztrhnou. Pokud se v jednom hnízdě objevují větší a menší mravenci jednoho druhu, což je u mnoha druhů jev velmi častý, není to způsobeno různým stářím dělnic, nýbrž je to dáno vrozenou variabilitou druhu a rozdílnými podmínkami v larválním vývoji nebo i potřebou společenství při formování funkčních skupin dělnic. Nejpočetnějšími členy každého společenství mravenců jsou po celý rok dělnice, neplodné modifikované samičky. Ty obdobně jako dělnice u včel vykonávají všechny práce v mraveništi. Od plodných a větších samiček se liší především stavbou hrudi a zadečku. Hrudní svalstvo je atrofováno a hruď je proto značně zmenšená. U dělnic je také stavba zadečku ovlivněna atrofií pohlavních orgánů, jejich nervová soustava je mnohem vyspělejší než u plodných samiček. Počet dělnic v hnízdě je rozdílný podle druhové příslušnosti a stupně vývoje hnízda. Některé druhy mají jen několik desítek dělnic, u jiných druhů (lesní mravenci) jde počet mnohdy do miliónů. Samečci žijí krátkou dobu, jejich poslání a život končí po svatebním letu. Ke splnění svého biologického úkolu, kopulace, jsou velmi dobře vybaveni. U všech druhů je pro ně charakteristická mohutná klenutá hruď s dobře vyvinutou křídelní svalovinou a mohutná křídla s pevnou nervaturou. Hlava je naopak malá (kusadla silně atrofovaná), ale nese velké, vypouklé oči a dlouhá, citlivá tykadla. Samečci jsou zpravidla tmavě zbarveni. Samci se v hnízdech objevují periodicky, kdežto samičky (alespoň jedna) jsou tam vždy. Má-li společenství jen jednu královnu-samičku, označuje se jako monogynní. Monogynie je charakterizována organizační jednolitostí mraveniště a jeho samostatností ve vztahu k jiným hnízdům stejného druhu. Opakem je polygynie (hnízda s větším počtem samiček), která podmiňuje vznik hnízdních komplexů.
Signálem k rojení jsou určité klimatické podmínky, především atmosférický tlak, teplota a vlhkost vzduchu. Nemusí to být jen v létě, některé druhy se rojí na jaře, jiné pozdě na podzim. Při dosažení potřebných podmínek opouští při rojení pohlavní jedinci určitého druhu svá hnízda v celé oblasti takřka zároveň. Kopulace probíhá za letu nebo po dopadu na vegetaci či na zem. Během svatebního letu oplodní každou samičku obvykle několik samečků. Svatební let splňuje dva základní úkoly - smíšením příslušníků různých hnízd téhož druhu se během letu zabraňuje opakované kopulaci mezi členy jednoho hnízda a za druhé jde o možnost šíření druhu, neboť samičky jsou při rojení často unášeny vzdušnými proudy na větší vzdálenosti. Po ukončení svatebního letu a kopulaci samci brzy hynou. Také velká část oplodněných samiček z nejrůznějších příčin hyne a jen malá část jich splní svou funkci. Křídla, která již nikdy samičky nebudou potřebovat, brzy odpadají. Oplozená samička hned zakládá nové hnízdo. Při hledání vhodného místa se často setkává s dělnicemi cizího hnízda svého druhu, které ji někdy adoptují a dopraví do svého hnízda jako náhradu za starou, již málo plodnou samičku, nebo ji mohou adoptovat dělnice polygynních hnízd pro posílení jejich společenstva. Zakládá-li však hnízdo sama, vyhloubí na vhodném místě (ve dřevě, pod kůrou, kamenem, ...) kusadly komůrku, do níž naklade vajíčka. Vylíhlé larvy krmí buď potravou získanou v nejbližším okolí hnízda nebo ze svých zásob, popřípadě za nepříznivého počasí vlastními vajíčky. První dělnice se líhnou během několika měsíců, někdy však až po roce. Na rozdíl od normálních dělnic jsou vlivem nedostatku potravy během vývoje drobnější. Ale i tak u nich dochází ihned k dělbě práce - obstarávají potravu, budují další komůrky mraveniště a postupně přebírají veškerou péči o potomstvo, takže samička se věnuje jen kladení vajíček. V některých případech zakládá první komůrku několik mladých samiček téhož druhu společně. Vzniká tak aliance, která se po vylíhnutí prvních dělnic může, ale nemusí rozpadnout.
Ne všechny druhy mravenců jsou schopny zakládat nová hnízda samostatně. Některé jsou závislé na pomoci mravenců jiného druhu a tak procházejí stadiem tzv. dočasného sociálního parazitismu. Tato cesta vede k maximálnímu zkrácení období samostatnosti oplodněné samičky. Mladá oplodněná samička dočasně parazitického druhu musí nalézt osiřelé hnízdo pomocného druhu, v němž nahradí nebo usmrtí dosavadní královnu-samičku. V krajním případě může v takovém hnízdě uloupit menší množství kukel, které přenese do své vlastní komůrky. Pomocné dělnice vylíhlé z takových kukel přebírají péči jak o samičku, tak i o její potomstvo. Ve všech uvedených případech pomocné dělnice časem vymírají a jsou nahrazovány potomstvem nové samičky, čímž období dočasného sociálního parazitismu končí. U mravenců se časem vyvinul principiálně nový způsob zvětšování počtu hnízd a rozšiřování areálu. U polygynních druhů k tomu dochází dělením mateřského hnízda a osamostatněním oddělených částí. Část samiček se svým potomstvem opouští staré hnízdo a obsazuje narychlo vybudované nové hnízdo - oddělek, který zpočátku bývá na starém hnízdě plně závislý. Časem se může osamostatnit. I tento způsob šíření druhu má své nedostatky, neboť vzdálenosti oddělků od mateřských hnízd nebývají příliš velké. Konstrukce každého nově budovaného hnízda závisí na rodové či druhové příslušnosti mravenců, při níž ji výrazně ovlivňují specifické podmínky stanoviště. Hnízda mravenců jsou velmi mnohotvárná od primitivních hnízd v přirozených dutinách půdy či dřeva až po umělé, vysoce členité stavby. Je několik základních typů hnízd: zemní, kombinovaná, ve dřevě, v dutinách a kartonová - ta buduje pouze několik druhů mravenců. V našich podmínkách je to především druh hojný v parcích a lesích mravenec černolesklý (Lasius fuliginosus). Jeho početná monogynní hnízda jsou u nás hojná ve všech typech lesů v nížinách i pahorkatinách. Bývají nejčastěji mezi kořenovými náběhy vykotlaných stromů, vybudovaná z hmoty šedohnědé, velmi lehké, vzniklé stmelením jemných dřevních a půdních částic. Hnízda ve dřevě a pod kůrou bývají podstatně primitivnější, protože využívají chodby a dutiny po dřevokazném hmyzu a po narušení dřeva houbovými chorobami. Taková hnízda budují mnohé druhy mravenců, jiné staví taková hnízda jen příležitostně. Ještě primitivnější jsou hnízda ve skalních štěrbinách a spárách nebo mezi kameny. V nich bývá zpravidla jen jedna hnízdní dutina, vzniklá ucpáním okolních mezer částicemi půdy. Taková hnízda jsou charakteristická zejména pro drobné druhy mravenců. Zemní hnízda jsou tvořena sítí chodeb a komor vyhloubených v půdě, z nichž jedna nebo více ústí na povrch. Jindy vedou tyto chodby pod kameny, pod nimiž bývají největší komory. Na zemní komory často navazují chodby vedoucí do dřeva, pod kůru pařezů, pod ležícími kameny apod. Kombinovaná hnízda jsou v podstatě zemní hnízda s umělou nadstavbou z rostlinných nebo zemních částic. Poměrně kompaktní obsah kupky je protkán množstvím chodbiček a komor. Kombinovaná hnízda s nadstavbou z rostlinného materiálu, známá velká hnízda lesních mravenců, nejsou však, jak se může zdát, jen nakupenou hromadou jehličí, nýbrž představují vysoce vyspělý typ hnízda se složitou konstrukcí a s mnoha charakteristickými prvky. Přestože mají řadu modifikací, některé znaky mají společné. Základnu tvoří vždy v půdě vyhloubený trychtýř. Půda z něj vynesená tvoří kolem vyvýšený val a dno trychtýře je vyplněno hrubším materiálem, většinou krátkými větvičkami a dřívky o délce do 10 cm. Tento vnitřní kužel hnízda skrývá množství komor pro vývin potomstva. Další menší komory jsou ve stěnách trychtýře a pod ním. Vnitřní kužel je kryt vnějším kuželem z jemnějšího materiálu, v němž bývá málo komor. Mravenci neustále vynášejí zeminu a ostatní jemnější materiál z vnitřních částí na povrch. Hrubší části, které nejsou schopni vynést, se postupně hromadí a vahou horních vrstev propadají níže, čímž právě vzniká vnitřní kužel. Neustálý koloběh stavebního materiálu zabraňuje především jeho plesnivění. Některé modifikace hnízd z jehličí jsou pro jednotlivé druhy mravenců zcela charakteristické. Hnízda určitého druhu se například vždy opírají o suchý pařez, jehož dutiny jsou též součástí hnízda, jiné druhy mravenců obsazují duté pně a pařezy, které postupně překryje jehličím. V těchto případech není však konstrukce vnitřního kužele dost zřetelná a zemní val kolem hnízda bývá malý. V jiných případech určité druhy jako stavební opory využívají hromádky starého klestu, pod níž je vybudován mohutný trychtýř. Zemní val takového hnízda je velký a u prosperujících hnízd se každoročně zvětšuje. Hlavním důvodem, proč si lesní mravenci budují taková složitá a stavebně náročná hnízda, je vytvoření optimálních podmínek potřebných pro zdárný vývoj potomstva. Lesní mravenci jsou obyvatelé zóny opadavých a jehličnatých lesů a jsou nuceni si vytvořit předpoklady pro ekonomické využití sluneční energie a pro bezpečné přezimování. Jejich kupovité hnízdo zachycuje na svém povrchu mnohem širší svazek slunečních paprsků než hnízdo zemní. Ke zvýšení tohoto účinku jsou hnízda lesních mravenců většinou exponována k jihu a jihovýchodu. Dokladem maximálního využití dostupné sluneční energie je i to, že hnízda na stinných stanovištích mají podstatně větší rozměry než hnízda na místech otevřených. Kromě využitelné sluneční energie působí v kupovitých hnízdech ještě další faktory, umožňující nezávislost lesních mravenců na termickém režimu půdy a ovzduší. Pouze dokonalá termoregulace hnízda umožňuje mravencům rychlý jarní nástup do aktivní sezóny a vývin pohlavních jedinců již koncem jara. Přes zimu se mravenci shromažďují v zimních komorách a chodbách v nejhlubších částech hnízda, kde teplota neklesne pod bod mrazu a udržuje se v rozmezí 0,5 až 5oC. Se zvětšením teplotního gradientu mezi zimními komorami a povrchem hnízda mravenci postupně procitají a stěhují se směrem, odkud přichází teplo. Nejprve jsou to ti, kteří přezimovali v horních zimních komorách. Teprve další zvýšení venkovních teplot vede k hromadnému výstupu mravenců k povrchu hnízda, na jehož jižním svahu vytvoří až dvoucentimetrovou vrstvu těl. Bývá to při dosažení 15oC. Už po krátkém slunění se postupně vracejí do hnízda, v jehož vnitřním kuželu se z jejich těl část získaného tepla uvolňuje, načež se opět vrací na slunce. V průběhu několika teplých dnů se vytvoří v hnízdě tepelné jádro s teplotou 26 až 30oC, což je optimální teplota pro vývoj potomstva. Tuto teplotu jádra i ostatních částí mraveniště regulují mravenci průduchy, vedoucími k povrchu hnízda a podle podmínek je rozšiřují či zužují. Touto činností eliminují vnější klimatické výkyvy po celou sezónu.
Ke každému hnízdu přísluší území, protkané sítí mravenčích stezek, které mají někdy podivuhodné stavby, typické pro celou řadu druhů. Při stavbě cest se dělnice větším překážkám vyhýbají, ale menší odstraňují, takže vznikají dokonalé komunikace zahloubené do půdního profilu, nezřídka s tunely. Systém cest a jejich trvanlivost závisí na jejich účelu. Nejvíce frekventované a časově téměř neomezené jsou komunikace mezi jednotlivými hnízdy vícehnízdní kolonie. Každým jarem se obnovují a čilý ruch na nich trvá po celou sezónu. Jindy vedou komunikace k trvalým zdrojům potravy. V dalších případech vedou ke krátkodobým, ale vydatným zdrojům potravy a po jejich vyčerpání mizí. Také velikost a tvar území se často mění podle nabídky potravy nebo podle míry konkurence v těsném okolí i podle změn mikroklimatu stanoviště.
V životě každého společenství mravenců má velmi důležitou roli potrava, především její dostatek. Pro většinu mravenčích druhů je charakteristická široká potravní škála. Jejich potrava je masitá (bílkovinná) a glycidová (cukernatá). Vzájemný poměr těchto dvou složek se mění nejen podle druhové příslušnosti, ale i podle ročního období a tedy nabídky potravy. Základem je potrava bílkovinná, kterou potřebují ke svému vývoji především larvy mravenců. Mnoho jí spotřebují i plodící samičky a menší množství dělnice. Zdrojem této potravy je ulovený hmyz a jiní bezobratlí, někdy i hmyzí mrtvolky a těla vyšších živočichů. V malé míře získávají mravenci takovou potravu sběrem semen různých rostlin, z hub a rostlinných šťáv. Procento bílkovinné potravy v potravě mravenců je velmi pohyblivé. U rodu Formica činí podíl hmyzu v této potravě 30 - 45%, z rostlinných šťáv 5%, ze semen 0,5 - 1%. Zbylou část, tedy průměrně až 55% tvoří medovice. Tato uhlohydrátová potrava je produktem červců a především mšic. Za den vyloučí průměrně jedna mšice 0,5 mg medovice a v teplém počasí až 8 mg. Závislost mravenců na tomto zdroji potravy se vyvinula v oboustranně výhodný vztah, nazývaný trofobióza - mravenci poskytují mšicím v průběhu sezóny ochranu před dravým a parazitickým hmyzem a pro vajíčka některých druhů umožňují bezpečné přezimování v zimních komorách svých hnízd. Někdy jsou skupiny mšic dokonce chráněny krytem, stmeleným z půdních částic kolem napadených částí rostlin. Trofobióza je známá u mnoha druhů mravenců, především rodu Lasius a Formica, kde ve svých důsledcích překračuje rámec úzkého vztahu mšice - mravenec, neboť stimuluje rozvoj medovicových druhů mšic, což se v mnoha případech projeví negativně na zdravotním stavu rostlin. Na druhé straně nadprodukce medovice umožňuje v dané oblasti rozvoj melitofágního hmyzu, především velkého množství parazitických blanokřídlých. Množství medovice sebrané jedním společenstvem mravenců za sezónu je velmi proměnlivé nejen podle druhové příslušnosti mravenců a mšic, je závislé na početní síle jejich společenství, ale též podle klimatických podmínek. U druhu Formica rufa (mravenec lesní) se snůška pohybuje v rozmezí 200 - 500 kg medovice, což představuje průměrně 75 kg cukru. Producenti medovice se vyvíjejí v letním období, takže maximální sběr medovice spadá na konec léta, kdy kolonie mšic a červců dosahují vrcholu rozvoje. Mravenci jsou hmyzem dravým a loupeživým. Potravu snášejí do hnízd v časových rytmech, jejichž křivka aktivity dosahuje jednoho i více vrcholů nejen v průběhu celé sezóny, ale často i v jednom dni. V jarním a podzimním období má křivka denní aktivity jeden vrchol v období nejvyšší teploty. V letním období při nejvyšších denních teplotách aktivita mravenců klesá a denní křivka aktivity má dva vrcholy - dopolední a odpolední. V obzvláště teplých dnech se posunuje vrchol aktivity až k večeru a snůška potravy trvá často v plné intenzitě i celou noc. Podle ročního období se skladba potravy mravenců mění. V prvních dnech jarní sezóny využívají mravenci zásob nahromaděných koncem předchozí sezóny. Záhy však začnou tuto potravu doplňovat sběrem mrtvolek, nalezených na území potravního areálu, protože aktivní lov a kořistění živých bezobratlých je při nízkých jarních teplotách ještě málo vydatný. Teprve postupným zvyšováním denní teploty vzrůstá s přibýváním kořisti lovecká aktivita. Hromadění zásob dovoluje mravencům rychle využít dostupné zdroje potravy a zajistit tak nejen rychlejší nástup do nové sezóny, ale i překlenout v průběhu roku přechodná hladová období, způsobená např. chladným a deštivým obdobím nebo i zásahy člověka.
O mravencích se vždy hovoří ve smyslu celého společenství. Jeden mravenec není schopen samostatné existence, jeho život má jako u jiných sociálních druhů hmyzu smysl pouze ve společenství. Základní jednotkou je roj, tvořený matkou a jejím přímým potomstvem. Veškerá činnost všech příslušníků roje má vždy sociální charakter, vždy směřuje k naplnění potřeb celého společenství. Většina prací je takové povahy a rozsahu, že pro jednotlivce ztrácí jakýkoli smysl. Lovci a sběrači potravy kořistí v takovém množství, jež mnohonásobně převyšuje jejich individuální potřebu, jiní mravenci budují hnízdo s významem pro celé společenství. Množství a rozmanitost vykonávaných prací a tím i vytvoření specializovaných funkcí, je dána stupněm rozvoje celého společenství. Čím je početnější a stupeň rozvoje vyšší, tím více roste i počet funkcí, zajišťujících jeho existenci. Specializace dělnic se prohlubuje. Vzniku specializovaných profesí a funkčních skupin dělnic, které je vykonávají, se říká polyetismus. Dělnice však zpravidla nevykonávají jen jednu specializovanou práci po celý svůj život. Stejně jako u včel a jiného sociálního hmyzu dochází i v rojích mravenců v průběhu života dělnic k určitému střídání profesí. Všechny tyto změny se řídí potřebami společenství, především však stárnutím dělnic (věkový polyetismus). Nejmladší dělnice neopouštějí hnízdo a plní nejprve různé funkce uvnitř hnízda, především jsou to práce spojené s krmením a ošetřováním larev, větráním, atd. Mimo hnízdo se dostávají mladé dělnice mnohem později a i pak vykonávají pomocné práce buď na povrchu hnízda nebo v jeho těsné blízkosti. Časem nabývají zkušeností a začínají se orientovat v širším okolí, postupně přecházejí do skupin nosičů - dopravují po mravenčích stezkách stavební materiál nebo potravu převzatou od lovců a sběračů. I při pohybu po mravenčích komunikacích a v jejich bezprostřední blízkosti se často stává, že mladá dělnice ztratí orientaci a zabloudí. Takové dělnice se ujme zkušená a přenese ji zpět do hnízda. Každé mravenčí společenství je dlouhodobá instituce a také jednotlivé dělnice se dožívají poměrně vysokého věku. Díky tomu je v každém roji současně více generací potomstva.
Informace se předávají různými formami. Především jsou to různé signální soustavy, jako taktilní, kinoptické, akustické a chemické. Dělnice jdoucí od zdroje potravy k hnízdu neustále potkávají jiné dělnice v protějším směru. Při setkání se vzájemně dotýkají tykadly. Jde o výměnu informací taktilní soustavou neboli tykadlovou řečí. Závažnost informací je dána důrazem a frekvencí jednotlivých dotyků. K tomu přistupují kinoptické soustavy, spočívající v postavení a držení těla a hlavy. Je to celá škála postojů, představujících útok, zastrašování, žádost o potravu, její nabízení, apod. U mnoha druhů mravenců byly už prokázány zvukové (stridulační) orgány, používané v akustické soustavě. Zvlášť důležitá je signální soustava chemická, v níž se signální projevy předávají feromony. Jsou to hormony, které synchronizují a řídí život mravenčího společenstva, zajišťují korelaci mezi všemi jedinci hnízda a udržují soulad všech funkcí. Každý mravenčí organismus jich nepřetržitě vylučuje celou škálu. Některé feromony předávají signály poplašné, jiné obranné, teritoriální, stopové, značkovací, poznávací, sociálně regulativní, pohlavní a shromažďovací. Jako se liší signální funkce feromonů, liší se i forma jejich působení a doba jejich účinnosti. Krátkodobě působí feromony předávající signály poplašné, obranné, pohlavní a shromažďovací. Po vyloučení se rychle odpařují a okamžitě působí na velké množství jedinců. Naopak feromony stopové, značkovací a teritoriální zanechávané na kůře stromů, půdě, podávají informace o příslušnosti území k hnízdu a ovlivňují chování pouze těch jedinců, kteří s takovou pachovou stopou přicházejí do přímého styku. Proto jejich působení trvá déle, hodiny až dny. Je to ovšem závislé i na místních klimatických podmínkách, neboť vysoká vlhkost, rosa a déšť takovou stopu ruší. Stejně rušivě působí i mechanické zásahy, např. při provozu těžké lesní techniky. Trvale působí feromony sociálně regulativní a poznávací. Ty se mezi příslušníky společenství nepřetržitě šíří předáváním potravy a olizováním. Potrava se jak v hnízdě, tak v území předává nepřetržitě. Součástí předávané potravy jsou i různé enzymy, jež mravenci produkují a stav a změna těchto biokatalyzátorů ovlivňuje mnohé životní projevy roje. Neustálá výměna potravy mezi příslušníky roje má ještě jeden zásadní význam - slouží totiž k vytvoření a především udržení osobitého pachu hnízda, což je důležitým předpokladem autonomie každého roje. Podle společného pachu se mravenci vzájemně rozlišují na vlastní a cizí.
V mravenčích hnízdech žijí také jiní zástupci hmyzí říše - myrmekofilové. K životu v mraveništi jsou výborně přizpůsobeni a se svým hostitelem žijí v určitém vztahu. Buď jako praví hosté - symfilové, hosté trpění - synoekenti či jako hosté pronásledovaní - synechtři. Symfilové jsou hosté, jež mravenci krmí, ošetřují a hýčkají mnohdy pozorněji, než své vlastní potomstvo. Důvodem jsou zvláštní sekrety, výpotky, vylučované na některých místech hostova těla, které mravenci sbírají. Větší počet symfilů v jednom hnízdě může narušit život celého společenství zejména tím, že larvy symfilů jsou dravé a nikým nerušeny ničí mravenčí plod. Synechtři, mezi něž patří především drabčíci několika rodů a stonožky, jsou mnohdy bojovnější, či robustnější než mravenci, jimž se proto jejich činnost nedaří účinně eliminovat. Na druhy i počet jedinců nejbohatší skupinou bývají trpění hosté - synoekenti, zástupci různých skupin hmyzu, pavouků, roztočů. Pro všechny je charakteristické, že jejich vztah k mravencům je oboustranně výhodný. Využívajíce všech výhod života v bezpečí mravenčího hnízda, podílejí se na likvidaci odpadků, výkalů a zbytků potravy a často pomáhají mravencům i v jejich osobní hygieně. Někteří se přiživují na potravě mravenců, popřípadě napadají jejich plod. Vždy však v míře, která neohrozí mravenčí společenství. Naproti tomu může být mravenčí společenství negativně silně ovlivněno parazitací četných druhů. Z endoparazitů jsou nejvýznamnější drobní červi, vlasovci Gordius vyvíjející se v hltanových žlázách a v zadečku cizopasící červ Mermis. V larvách i dospělcích mravenců parazitují některé druhy lumčíků a chalcidek i parazitický prvok Myrmicinosporidium. Všichni jsou důležitými činiteli v ekologické rovnováze, podobně jako někteří nepřátelé vnějšího světa z řad pavouků, hmyzu, ptáků i savců. Více informací naleznete https://www.carabmoser.wbs.cz/
Mravenci jsou aktivním činitelem každého přírodního, původního i pozměněného prostředí. O žádném druhu však není možno jednoznačně říci, zda je jen užitečný či také škodlivý, protože tyto pojmy jsou relativní. Týž druh může být v některých podmínkách užitečný a v jiných může škodit. Tak zemní hnízda všude hojného mravence obecného (Lasius niger) v zahradách, sadech či v lesních školkách nejsou vítána, neboť trofobióza tohoto druhu se mšicemi a červci způsobuje škodu v oslabení až zničení pěstovaných rostlin. Naproti tomu hnízda tohoto druhu v lesích a na pasekách významně přispívají k tvorbě a regeneraci lesní půdy a kladně ovlivňují vývin i produkci porostů. Při posuzování užitečnosti mravenců je tedy třeba u konkrétních druhů vycházet z podmínek prostředí, v němž žijí. Dominantní postavení v lesních cenózách má mravenec lesní (Formica rufa). Početná společenství tohoto druhu mají obrovskou spotřebu potravy a proto jsou jejich dělnice agresivní vůči všemu živému ve svém potravním teritoriu. U vyšších dravců bylo prokázáno, že jejich predátorská činnost působí na ozdravení populace kořisti, neboť obětmi jejich útoků se stávají především nemocní a málo pohybliví nebo přestárlí jedinci. U lesních mravenců je tomu zcela naopak, neboť útočí pouze na zdravé, pohyblivé jedince, kteří svou aktivitou splňují požadavky dráždivosti. Jedince málo pohyblivé, nemocné nebo parazitované zpravidla nenapadají nebo je odnášejí z nouze. Loví veškerý hmyz a jiné členovce a přitom nedělají rozdíl mezi hmyzem užitečným a škůdci. Poměr těchto složek není stálý, rovná se nabídce. Zvýší-li se zastoupení některého druhu hmyzu v porostu třeba při přemnožení škůdce, zvýší se i nabídka takové potravy a stoupne i její zastoupení v kořisti mravenců. Podle hojnosti potravy si mravenci vymezí hranici svého potravního areálu. Akční rádius dělnic může přesáhnout vzdálenost 100 metrů od hnízda, zpravidla však nepřesahuje hranici 50 metrů, takže efektivní osídlení lesa lesními mravenci by vyžadovalo zhruba dvě až tři hnízda na jeden hektar. Takové osídlení představuje 100 až 150 kilogramů biomasy mravenců. K zajištění potravních požadavků hnízd při této koncentraci musí dělnice získat denně asi 1 kilogram bílkovinné potravy. Vzhledem k tomu, že mravenci plní i jiné funkce a že se na decimování škodlivého hmyzu účastní s jinými predátory a parazity, kladný význam má i každé jednotlivé hnízdo. Odhaduje se, že středně velké hnízdo druhu Formica rufa spotřebuje kolem 8 000 000 jedinců hmyzu za rok. Tyto odhady jsou však značně relativní, neboť nelze spolehlivě zjistit, kolik kořisti zpracují mravenci přímo v terénu a do hnízd dopraví jako tekutou část ve svých žaludcích. Ve vztazích s ostatními živočichy zaujímá důležité místo trofobióza se mšicemi. Také tato činnost může být ve svých důsledcích příznivá pro zdravý vývoj lesa. Lesní mravenci navazují trofobiotické vztahy pouze s těmi druhy mšic, jejichž tělo není kryto voskovou vrstvou. Jediné nebezpečí trofobiózy spočívá v nadměrné produkci medovice, která za velmi příznivých klimatických podmínek utvoří na jehlicích a listech souvislou vrstvu snižující transpiraci a umožňující vznik houbových chorob. Vztahy mravenců k obratlovcům jsou založeny na zcela opačném principu, jelikož tvoří jejich značnou část potravy. V porostech, kde se vyskytují lesní mravenci, vzrůstají početní stavy některých datlovitých ptáků, především datla černého a žluny zelené, někdy až trojnásobně. V tzv. hladových obdobích (dlouhé deště, chladné počasí, chemické zásahy) jsou mravenci často významným zdrojem potravy i pro mnoho druhů pěvců. Mravenci si potravu často doplňují semeny. Je známá celá řada rostlin, jejichž semena mravenci roznášejí. Ze semen konzumují pouze jejich olejnaté a cukernaté výběžky, elaiosomy, aniž tím poškozují klíčivost semen. Týká se to převážně rostlinných druhů ve spodním patru smíšeného lesa. Velká část semen se takto přemístí na jiné místo a část se jich stává stavebním materiálem (jev známý pod pojmem myrmekochorie). Bohaté bylinné a křovinné patro v blízkém okolí mravenišť nebývá zpravidla ohroženo listožravými škůdci, což výrazně zlepšuje životní podmínky ptactva i lovné zvěře. V neposlední řadě jsou mravenci též významným činitelem půdotvorným. Nesčíslná množství mravenců a jejich potomstva, množství zásob i odpadků v hnízdech si vynucují rozsáhlou síť komor a spojovacích chodeb. Tam, kde to půdní profil dovoluje, sahá jejich systém do hloubky často více než jednoho metru. V horských polohách na mělkých podzolových půdách je většina komor ve vnitřním kuželu hnízda. Na lehkých, prosluněných a hlubokých půdách, především na píscích, je horní stavba silně redukovaná a všechny komory jsou poměrně hluboko v půdě. Při jejich budování a nepřetržitém zvětšování a upravování hnízda přemístí dělnice značné množství půdy. Tato jejich činnost je i zvenčí patrná zejména v jarních a letních měsících podle růstu hnízdního valu, který mívá podobu hlinitého prstence při základně kupy.
